Procházíte převratnými změnami? Možná jste v „kokonu“

Obyvatelé přírodních národů věří, že každý člověk na svět přichází s jedinečným posláním, něčím, čím může být prospěšný světu. Aby své poslání zjistili, procházejí původní obyvatelé rituálem Hledání vize. S Lucií Luňáčkovou, průvodkyní rituálem Hledání vize, jsme si povídali o darech, které nám rituál může pomoci objevit, ale i o turbulentních obdobích v životě, která účastníky na rituál většinou přivádějí.

Hledání vize, které se svým týmem pořádáš, vychází z tradic severoamerických indiánů. Jak takový rituál probíhá? Zvládne ho i obyčejný člověk tady u nás?

Rituál Vision Quest vychází z tradic indiánů, nicméně je trochu přizpůsoben potřebám života v naší civilizaci. V našem konkrétním podání odchází lidé na 2 dny a 2 noci sami do lesa. Tato část bývá pomyslným vrcholem celého týdne, nicméně tomu předchází určitá příprava. Přes “Mapu života” objevujeme, v jakém okamžiku života se nacházíme a co nás sem dovedlo. Díky potním chýším se dotýkáme lehce rozšířeného stavu vědomí, abychom v sobě uviděli kousky, ke kterým nemíváme běžně přístup. Při vázání modlitebních pytlíčků se můžeme ponořit hodně hluboko do sebe, protože formulujeme 400 přání a poděkování. 

Velmi intenzivní bývá i hledání svého místa, na kterém pak strávíme zmíněné dva dny. Někdo má naprosto jasnou představu, jaké to místo bude, a skutečně ho najde. Jiný chodí bezcílně po lese a po několika hodinách si řekne, že to bude třeba zrovna tady. Celý týden je proložený společným sdílením. Program je sice  poměrně intenzivní, nedá se v něm ale selhat. Můžu některými částmi projít úplně jinak než všichni ostatní a přesto správně. Bavíme se totiž o osobní vizi. O způsobu bytí ve světě, který je jen můj osobní a nikdo jiný ho nemá stejně.   

Původně se rituál prováděl jako přechodový rituál při vstupu do dospělosti, je to tak?

Je to tak, zároveň mě ale napadá otázka, co to vlastně dospělost je. Z mého pohledu má oproti původním obyvatelům naše “papírová dospělost” víc fází. Nejde o dosažení 18 let nebo složení maturity, ale o určité změny v životě. Je mi blízký pohled Billa Plotkina, amerického vývojového psychologa, který se několik desetiletí zabývá lidským zráním a používá triádu housenka – kokon (kukla) – motýl.

Housenka se potřebuje hodně a dobře najíst. Prostě si tak leze a zbaští, na co přijde. To je vlastně příprava na dospělost, která by se dala přirovnat k období adolescence. Pak má najednou dost a zakuklí se. Prochází neskutečnou proměnou. Už není housenkou, ještě není motýlem. Je schovaná vevnitř, potřebuje čas a vhodné podmínky k proměně. Potřebuje bezpečný prostor, navenek je vlastně bezbranná. Uvnitř ale prochází naprosto neuvěřitelnou proměnou. Rozpadá se a zároveň se skládá v něco úplně nového. Věda už ví hodně o tom, co se v kukle děje, ta proměna je přesto fascinující. To je období, kdy procházíme velkými změnami, například v sebepoznání, ve svých hodnotách, což se projevuje zvraty i ve fyzickém světě. Když přijde správný čas, začne se pomalu klubat ven motýl. Nejdřív možná trochu nesměle a opatrně, ale nakonec roztáhne křídla  a může lítat z květu na květ. A při tom létání navíc jen tak mimochodem opyluje květy, prospívá světu.

V kokonu se setkáváme sami se sebou v takové  hloubce, jak málokdy v životě. Objevujeme prsteny schované na dně úzké rokle, semínka hluboko uložená v zemi, podzemní studny a prameny zanesené bahnem.

Housenka-kokon-motýl to je moc hezké přirovnání. Takže pokud se v životě dostaneme do situace, kdy se nám celý život mění nebo bortí, ať už se to týká vztahu, práce, bydlení a všeho, co jsme byli zvyklí, může to znamenat, že se dostáváme do stadia kokonu?

V kokonu míváme často pocit, že se nám toho rozpadá nějak moc najednou. Navíc přestávají fungovat dřívější úlevné mechanismy – nestačí se z toho vyspat, zajít si na pivo, odjet na dovolenou. Můžeme mít pocit, že to trvá nekonečně dlouho a že je s námi něco hodně špatně. Chceme se “zase stát normálními”. Jenže to mívá i druhou rovinu, kterou dokážeme jen málokdy vidět, pokud v tom období zrovna jsme. Přirovnala bych to k mrtvému úhlu v autě, kdy některé věci nevidíme, přestože tam jsou. 

V kokonu se setkáváme sami se sebou v takové  hloubce, jak málokdy v životě. Objevujeme prsteny schované na dně úzké rokle, semínka hluboko uložená v zemi, podzemní studny a prameny zanesené bahnem. Schválně používám symbolický jazyk, protože v kokonu můžeme mít někdy pocit, že je náš život víc bájí než běžným lidským příběhem. Když se nám podaří kokonem projít, semínka začnou klíčit a vyrostou z nich stromy. Pramen nabere na síle a bahno už nemůže mít šanci.

Jak nám může v takovém období proměny pomoci právě rituál Hledání vize? Co lidé na rituálu zažijí? 

Často je největší pomocí to, že na to najednou nemusíme být sami. Můžeme zažít, že nás někdo konečně opravdu slyší a dokáže nám dát kousek mapy pro pobyt v téhle džungli. 

Hodně silné je už zmíněné vázání 400 pytlíčků s přáními a poděkováními za svůj život. Je to mnohem větší věc než se na první pohled zdá. Pár přání většinou víme hned, ale tohle množství nám dává přístup i k přáním, která jsme schovávali i sami před sebou. Možná jsme si na ně nevěřili, možná vypadala děsivě, možná jsme ještě nikdy neměli prostor se jimi zabývat. 

A nakonec dva dny a dvě noci o samotě v lese jsou luxusem, který si málokdy dopřejeme. Bez mobilu, notebooku, knížky, zato skutečně sami se sebou. Se svou divokostí a přirozeností. A taky s podpůrným týmem, který na lidi v lese myslí, s ohněm, který celou dobu hoří. Tady máme šanci objevit, nejen kým jsme, ale hlavně kým můžeme být.

Co se děje po návratu z Hledání vize? Asi to není tak, že lidé poznají svou vizi a hned druhý den ji začnou realizovat?

Půjčím si citát básníka Davida Whyta: “Být člověkem znamená stát se viditelným, když přinášíte to, co je skryté, jako dar ostatním.” To “stávání se viditelným” bych přirovnala ke skládání 3D puzzle s mnoha tisíci kousky. Většinou se to nestane hned, ale o to krásnější a trvanlivější obraz může vzniknout. Jen je potřeba ty kousky nejdřív roztřídit, zjistit, kam patří a na co navazují. Některé kousky zapadnou hned a jiné musíme v ruce stokrát protočit, než najdeme jejich pravé místo. U některých můžeme mít chvíli pocit, že ani nepatří do našeho obrazu. Někomu to může znít jako běh na dlouhou trať, ale pokud se bavíme o vizi, která je naší součástí pro velkou část života, má to smysl. 

A nakonec dva dny a dvě noci o samotě v lese jsou luxusem, který si málokdy dopřejeme. Bez mobilu, notebooku, knížky, zato skutečně sami se sebou. Se svou divokostí a přirozeností.

Když svou vizi lidé poskládají, co pak pro ně v životě znamená? 

Projít hledáním vize je trochu jako přestavět dům v základech a vytvořit si u něj novou zahradu. Po takovém zážitku už nemůžeme být stejní. Je však na každém z nás, jestli se tu změnu rozhodneme žít v každodenním životě. To je totiž to nejdůležitější. Zahrada nám začne dávat plody, ale musíme ji aspoň občas zalít a trošku se jí věnovat. Zároveň taky někdy prší a my na to zalévání nejsme sami. Pomáhá nám s tím něco, co možná bezprostředně nevidíme, ale svou práci to dělá velmi dobře. Záleží jen na nás, jestli se na naši zahradu budeme jen zvenku koukat nebo použijeme nově získané klíče a vytvoříme si k ní skutečný vztah. Každopádně už ale víme, že zahrada existuje.

Co rituál přinesl konkrétně tobě? Kromě toho, že už jím budeš 9. rokem provázet ostatní?

 Bude to znít jako klišé, ale právě provázení rituálem je něco, co bych si před svou vlastní “vizí” vůbec nedokázala představit. Jsem hodně plachá a introvertní a postavit se na kapitánský můstek téhle lodi je pro mě velké překonání sebe sama. Každý rok se ptám, jestli to i letos můžu dělat. Rituál mi přinesl dar hlubšího naslouchání sobě i druhým. Nestalo se to jen tak přes noc a rozhodně to nebyla vždycky procházka růžovým sadem, ale mnohem snáz třeba poznám, kde moje místo je a kde není, bez ohledu na to, jak lákavě nebo naopak nesmyslně to může vypadat navenek. Moje cesta se dost zúžila a zpomalila a o to víc na ní žasnu. Přitom žiju úplně civilní život, který je ale bohatší než kdykoli dřív.   

Lucie, moc děkuji za rozhovor a ať se letošní Hledání vize vydaří!

Nejbližší termín konání Hledání vize je 21.-28. 8. 2022. Detaily najdete na stránce akce.